Centrum Fotografie

Rozhovor s Davidem Krausem, fotografem, který je od roku 1993 autorem většiny titulních stran týdeníku Reflex.


Jak jste se dostal k fotografování, čím jste poprvé fotografoval ?

K fotografováni jsem se dostal jako dítě, vždycky jsem fotografoval, beru to jako samozřejmou součást svého života už od dětství. Poprvé jsem fotografoval plastovým přístrojem, tuším, že se jmenoval Pionýr, kde se ostřilo šroubováním objektivu, expozice se nastavovala podle ikon mráčku, mráčku/sluníčka a sluníčka. Pak jsem se dostal ke Směně, Voiglenderu, Flexaretám a Pentagonům SIX. Po odchodu ze školy jsem nastoupil do družstva Fotografia, kde se pracovalo s Pentagony SIX ve studiu a s Praktikami B 200, a MTL na reportážích.

Nastoupil jste do nově se rodícího Reflexu. Ta doba musela být určitě hektická, jak to zpětně vnímáte ?

Nastoupil jsem do Reflexu v roce 1993, zhruba po roce intenzivní spolupráce a po třech letech od vzniku časopisu. Do roku 1993 neexistovalo v Reflexu fotooddělení s vlastními fotografy, Reflex pouze spolupracoval s externisty. Doba to byla hektická. Od rána do večera jsme fotografovali, volný čas jsme skoro neznali, z té doby mám v archivu stovky kinofilmových negativů z reportáží, které zachycují atmosféru té doby, z dnešního pohledu mi to připadá jako doba prahistorická.


Jak máte rozděleno v Reflexu kdo co bude fotografovat ?

Není tam žádné dané pravidlo. Je to tak, že já obvykle dělám obálky. Petr Jedinák fotí mix reportáží a portrétů, a i z obrazově neatraktivních témat se snaží vytáhnout maximum a pak tam je Honza Šibík, který si fotí hlavně reportáže.

Fotografoval jste v podstatě všechny celebrity z Čech, ale také zajímavé osobnosti světového formátu. Fotografoval jste např. muzikanty Ozzyho Osbourna, Mobyho, Lennyho Kravitze, Madonnu, herce Pierra Richarda. Jaká je s nimi komunikace při fotografování a jak je složité se nimi domluvit na fotografování ?

Začnu druhou částí otázky. Domluva většinou neprobíhá mezi mnou a fotografovaným, vždycky jde přes nějaké prostředníky, minimálně přes dva. To znamená česká produkce – česká filmová nebo hudební produkce jedná s produkcí konkrétní hvězdy, která má turné v té oblasti kde se zrovna mi protínáme. Někdy se setkáme v Londýně, Paříži, nebo někde, kde se ten člověk pohybuje. Dojednají se termíny, obvykle v rámci nějakých fotopoolů, do kterých se mě snaží ta česká produkce obsadit. A v rámci toho vyhrazeného času je mohu fotografovat. Někdy to bývá hodina, někdy jen pár minut. Nikdy to není tak, že bych volal Mobymu a řekl mu, že bych ho chtěl fotografovat a on by řekl „ve středu mám čas tak přijeďte“. Tak to asi nikde na světě nefunguje. Možná kdybych se s ním znal, a byli jsme přátelé. Pokud bych nepracoval pro nečtenější společenský týdeník navíc s velkou kreditibilitou, tak bych se k těm lidem nikdy nemohl dostat. Fotografuji pro český časopis a český trh. Málokdy fotografie koupí zahraniční medium, i když to se také párkrát stalo. Naposledy si fotografie vyžádal management Dresden Dolls z USA, pro vlastní P.R. A co se týče komunikace tak je to velice individuální. Lenny Kravitz byl naprosto ohromnej, měli jsme společnou blízkou osobu, což Lenny nejdřív nevěděl, ale když se to dozvěděl, tak se velmi otevřel. Z původně domluvených pěti minut se stala půl hodina, a celá sportovní hala plná lidí, kteří přišli na koncert, čekala až to dofotíme. To bylo docela roztomilý. S Ozzy Osbournem to bylo tak, že málem nedošel na plac, z mého pohledu to vypadalo že na místě umře. Celý se klepal a potil, nebylo to příjemný. Ale nakonec se to podařilo. Každé fotografování je individuální. Málokdy je na něm něco podobného, až na ten nedostatek času.

Mobyho jste fotografoval v New Yorku ?


Ne v Londýně. Velmi často se fotí v Londýně protože je to z New Yorku o půlhodinu blíž než do Paříže a o hodinu a čtvrt blíž než do Prahy. A do New Yorku se kvůli krátkému fotosession lítat většinou nevyplatí. To už musí být něco mimořádně exkluzivního. Ale fotil jsem i Olivera Toscaniho v Italii, spoustu lidí i v Paříži, mimo jiné Red Hot Chilli Peppers, některé portréty v Německu a v Beneluxu, ale v Londýně nejčastěji.


Máte na někoho spadeno, koho byste chtěl vyfotografovat a zatím se to nepodařilo ?


Takže tuhletu otázku nejsem schopen zodpovědět, protože žádný takový seznam v hlavě nemám. Nicméně bych se chtěl spíš věnovat větším cyklům abych mohl fotografovat některé věci kontinuálně. S tím souvisí i to, že na takovou práci je mnohem více času, a má mnohem větší vypovídací hodnotu.


Něco jako třeba Váš projekt tuning ?


Ano, pokračovat v takovýhle projektech spíš dlouhodobých. Což vlastně znamená mít alespoň týden času se tomu věnovat v celku, což je dost těžké. Ale každoročně bych chtěl udělat alespoň jednu, dvě velké série.

Často fotografujete s bateriovými generátory v exteriéru. Na jakém nejneobvyklejším místě jste s nimi fotografoval ?


Jedna ze zapamatovatelných akcí byla fotografování obálky pro Reflex na střeše letištního parkingu uprostřed třeskuté zimy. Tehdy jsem měl Volvo S 60, které je velmi bezpečné, hlavně v oblasti pasivní bezpečnosti. Poté co zastrčíte klíček do vozu se automaticky zapnou světla. Při půlhodinovém fotografování jsme vyndávali a ukládali potřebnou fototechniku do stále otevřeného kufru auta. Takže přední světla svítila, kufr svítil, což ve dne nebylo vidět, a nikoho z nás nenapadlo, že si v tom mrazu likvidujeme autobaterii. Poté co jsme to zjistili, jsme zkusili auto rozlačit. Ale na namrzlé střeše za snížené adheze to prostě nešlo. Auto se sunulo jako sáňky, a kola ne a ne se roztočit. Nakonec jsme museli auto dotlačit k rampě, tu sjet s ruční brzdou, a vymodlit si připojení k autobaterii u projíždějícího řidiče. S bateriovými generátory fotím skoro pořád. Umožňují mě útěk z atelieru do míst, kde není elektřina. Do lomů, k moři, k jezerům, do hor, do podzemí, i do vzduchu. V balonu, ani v letadle není 220V zástrčka :-) Často používám dva i tři generátory, obvykle na plný výkon, který reguluji jen umístěním světel.


Kolik lidí tvoří Váš produkční tým a jak funguje ? Můžete popsat jak vypadá standardní fotografování např. titulní strany Reflexu ?


V Reflexu je produkční tým dvou lidí, plus fotograf a asistent, někdy dva asistenti, které si platím zvlášť ze svého honoráře. Občas styling, někdy make up. Počet lidí podílejících se na vzniku fotografie je limitovaný kvůli rozpočtu, který není na rozdíl od reklamy nafukovací. Nelze u týdeníku s 53 titulními stranami do roka mít pokaždé velkou produkci. Kdyby průměrná produkce na jednom titulu byla pouhých deset tisíc, tak je to přes půl miliónu korun ročně. Jenom na produkci - bez honorářů fotografa! Konkrétně u nás pracuje Helena Fišerová, která se věnuje produkci a obvolává lidi, domlouvá lokace, termíny. Šéfem fotoprodukce je Tomáš Tesař, to je důležitý člověk mezi mnou a redakcí, protože on ví koho budeme fotografovat, v jakém rozsahu a termínu. Ve výsledku to vypadá tak, že mi Tomáš zavolá a řekne: Davide ve výhledu máme fotit těchto pět lidí. Rozhovor ješte není, takže se není čeho chytit. Je to na Tobě. Jednoho potřebuji vyfotitl ve středu, protože pak odjíždí. Druhého potřebuji abys fotil v neděli, protože pak odjíždíš ty. Zbylé si můžeš dohodnout jak chceš. Na stole by to mělo být v pondělí ráno.

A jak se to fotí dlouho před tím než to vyjde v časopisu ?


To je individuální. V létě jsem portrétoval jednu velmi zajímavou tanečnici, a do dneška to ( přestože to bylo zaplánované) vůbec nevyšlo. A další extrém je ten, že jsem fotil nedávno v neděli odpoledne Martinu Navrátilovou a v pondělí ráno to muselo jít do tisku navíc Martina nemohla pózovat, bylo to v tom poolu pro x fotografů z deníků. Nedá se říct jak vypadá standardní fotografování, protože standardní fotografování neexistuje, pokaždé je to jiné. Se spoustou lidí v Čechách, které portrétuji se znám osobně, takže není problém jim zavolat a osobně se domluvit. Ostatním volá produkce.


Nevšiml jsem si, že byste měl výstavu Vašich fotografií. Připravujete něco ?


Já jsem poslední fotografickou výstavu, udělal předloni v létě v Karlových Varech při příležitosti filmového festivalu. Byla tam aukce mých fotografií pro Kapku naděje. Myslím, že to dopadlo docela dobře, ale další výstavy neplánuji. Vystavuji v trafikách, na billboardech, na tramvajích, v časopisech, na obalech CD, a na dalších místech, a na výstavy nemám chuť ani čas.


Ale není tam Váš podpis.


Není, a nebo je jen malým písmem jako u plakátů Národního divadla a to myslím stačí. Nemám potřebu se pod všechno podepisovat jako sprejeři tagů. Jsem rád, když můžu pracovat, protože mě to neskutečně baví.

Jaký nejraději používáte fotoaparát, fotografujete klasicky i digitálně ?


Používám oboje, ale z 90% fotím digitálně. Jenomže úspora času při pořizování snímku přijde nazmar při zpracování dat v počítači. Jsou to minuty u stahování z karty, minuty u konverze dat z RAWu do Tiffu, minuty při otevíraní programů, minuty u základních úprav, minuty při ukládání, vypalování, odesílání. To nemluvě o výběru, kdy je potřeba každý záběr otevřít a prohlédnout. Dříve jsem z 300 záběrů, na prosvětlovacím pultu, vybral pomocí lupy a fixy těch pět vybraných během desti minut. Teď nestačí těch deset minut ani na stažení dat do počítače. Ale možnosti to zase dává obrovské, a vývoj nejde zastavit. Za deset let už žádné filmy nebudou. A pokud budou, tak budou jen na objednávku pro zapřísáhlé odpůrce digitální technologie, a budou tak třikrát dražší než dnes.

Používám hodně Olympusy E-1, E-300 a teď i miniaturní desetimegapixelovou Leicu D-Lux 3 s formátem 16:9, která je fantastická, ale celý systém jsem v posledních letech nahradil. Přešel jsem od Nikonu kompletně.



Děkuji za rozhovor.